O nás:

 

První dovolené na vodě organizoval náš kolektiv již v květnu roku 1990, první dva roky jako Program Alfa, šest let pod hlavičkou Klubu cestovatelů Burke. Vodácké a turistické centrum HONZA, s. r. o., pro vás připravuje vodácké zájezdy 16 let.

 

Dvacet let pořádání vodáckých zájezdů a dovolené na vodě -1990-2010

Dnes již před více jak dvaceti lety, v lednu 1990, se sešli dva nadšenci a vedle nadšení vložili do svého podnikání základní kapitál jednu korunu. Doba byla taková – stačily jen odvaha, nápad a velké množství práce a odříkání. Hned v březnu 1990 jsme se vrhli na stavbu vlastních lodí. Několik let před revolucí jsme pořádali vodácké kurzy, a tak jsme uměli na lodích jezdit, ovšem ne je stavět. Stavba probíhala jako mnoho podniků v té době – systémem pokus-omyl. Přesto se za obrovského nasazení zakládajícího kolektivu podařilo zprovoznit prvních deset lodí. První dva roky byl při naší cestovní kanceláři vodácký klub, kdo nemohl nebo nechtěl zájezd zaplatit, mohl si ho odpracovat. Díky tomu odjížděl v květnu 1990 náš první víkendový vodácký zájezd na Sázavu a v létě – se starou škodovkou, malým vlekem a deseti loděmi – na vodácký zájezd Vltavu. Vltava v té době nebyla řekou, kolem které je půjčovna vedle půjčovny, kempy s teplou vodou a kiosek na každém kroku. Když jsme se blížili s plnou Škodou 105 k šumavským kopcům, zdálo se, že naše první „voda“ ani nezačne, první zkouškou bylo vyjet s naloženým autem a vlekem některé kopce, spolujezdci za jízdy vyskakovali a tlačili. Podařilo se a šťastně jsme dojeli. Tábořilo se na opuštěných loukách, kterým vládla jedna osamocená kadibudka. Pokud jste se potkali s jinou lodí, byl to svátek – v té době se ještě vodáci radostně častovali příslovečným „Ahoj“. 

Z prvních průkopníků organizování dovolené na vodě bych rád jmenoval Martina Myslivce, který byl jako sedmnáctiletý u našich prvních krůčků a několik let u nás i průvodcoval, Janu Kynčlovou, Jindru Pužmana, Jeníka Lukáče a první průvodkyni na letní Vltavě v roce 1990 Renatu Vosáhlovou. Stačil rok a Česká republika nám byla malá.

 

Proč se jmenujeme HONZA, když zakladatel je Martin?

Do roku 1997 jsme pořádali vodácké zájezdy pod hlavičkou Klubu cestovatelů Burke, pojmenovaného podle Roberta O'Hara Burkeho, který v roce 1860 vyrazil na velkolepý přechod Austrálie. Při zpáteční cestě jej opustilo štěstí a on zahynul hlady a vyčerpáním. Názvu klubu odpovídaly často náročné dobrodružné cesty, jejichž upravené programy převzala do své nabídky řada následně vznikajících cestovních kanceláří. Ukazovala se však nutnost snížit náročnost jednotlivých tras, abychom mohli na zájezdech i aktivně odpočívat. Hledali jsme jiného hrdinu, který by cestování nebral tak smrtelně vážně a s pověstným ranečkem buchet nebo čerstvě usmažených řízků se vždy bezpečně vrátil do své rodné vísky. Tak se od Burkeho v roce 1997 oddělil kolektiv průvodců, jejichž hrdinou se stal Honza a začali jsme organizovat vodáckou dovolenou pod novou hlavičkou.

 

  

    Berounka v květnu 1990, první vodácký zájezd  (čtvrtá loď z prava Martin Janda, Barbora Jandová).

  

 

 

                                      První vodácké zájezdy do zahraničí - Rakousko 1991

   


V roce 1991 proběhl první průzkum a o rok později jsme odjížděli na první vodácký zahraniční zájezd do Rakouska.

 

 Ještě dnes se všichni usmíváme při čtení řádků, které vyšly na dvoustraně celostátního deníku o naší první vodácké zahraniční dovolené: Díky němu se šest lidí v panice z dalšího turnusu odhlásilo a nových 20 nadšeně přihlásilo. Taková to byla doba, hledali jsme zážitky. Několik citací z tohoto článku vám přiblíží tehdejší atmosféru. Berme to očima redaktora v polobotkách, který jel na levný zájezd do Rakouska a pořádně nevěděl, co se bude dělat. V té době nikdo neměl ani ponětí o neoprenech, membránách v bundách a botách.

„Tento klub pořádal ročně několik desítek vodáckých zájezdů. Mně se podařilo hovořit s těmi, kteří putování přežili a zanechalo to v nich opravdu dojmy na celý život.“

„Nedal jsem se odradit tímto vyprávěním a přihlásil se na vodácký zájezd do Alp na Dachstein. První, co člověka překvapilo, byla nízká cena vodáckého zájezdu. Dovolená byla naplánovaná tak, že se celá skupina rozdělila na dvě části – sněhuláky a ponorky. Po celonočním trmácení v autobusu jsme se dostali pod vrchol téměř 3000 m vysoké hory. Skupina sněhuláků se začala již v pět hodin ráno chystat na lehkou procházku po vrstevnicích. Když jsem zjistil, že si na sebe začínají věšet mačky, úvazy a cepíny, pochopil jsem, že jde do tuhého. Krátce řečeno: přestala legrace a začalo jít o život. Usoudil jsem, že není čas na hrdinství a dobrovolně jsem zůstal v autobusu. Odjel jsem tedy se skupinou ponorek a sněhuláky jsme nechali osudu. Možná, že by bylo lepší říct „napospas horským vůdcům“. Ponorky si vybraly v údolí lodě a za mírného deště a teploty vody, která by pivo vychladila tak, že by ho nikdo nepil, vyrazily po proudu. Prudká ledovcová řeka udělala své a záhy nám všichni zmizeli z dohledu. Autobus se přemístil do místa, kde se dal očekávat návrat sněhuláků. Čekali jsme na ně dvě hodiny, ale nikdo z nich se neukázal. Došlo na improvizaci. Autobus se tedy opět přemístil o sedmdesát kilometrů, aby vyzvedl ponorky. Jejich ležení jsme našli poměrně snadno. Podivné postavy v pláštěnkách, jinak úplně promočené, se choulily a poskakovaly kolem malého ohýnku. Byl na ně celkem smutný pohled.

Naložili jsme je a vydali se pro sněhuláky. Jejich trosky jsme začali nacházet již cestou a trvalo to hodnou chvíli, než jsme je všechny našli. Jejich stav byl ještě horší než ponorek. Když se po několika skleničkách grogu trochu probrali, dozvěděli jsme se konečně, co se vlastně stalo. Z lehkého výletu po vrstevnici se zanedlouho vyklubalo lezení do prudkého kopce zpestřené zapadáním po pás do sněhu a provázené vytrvalým deštěm. Opravdu na nich nebyla ani nit suchá. Pohledem na překrásné panoráma Alp se také příliš nekochali, protože většinu času se prodírali v mracích.“

„Druhý den se sněhuláci poněkud vzbouřili a odmítli absolvovat další lehký výlet, který pro ně realizační tým připravil. Nepoučitelná skupina ponorek opět vyrazila na lodě. My ostatní jsme si prohlédli město Schladming a čekali, až ponorky připlují. Nečekali jsme dlouho. Po krátkém čase se na vodní hladině začala objevovat pádla, polystyrény a části lodí. S napětím jsme všichni očekávali, kdy s..."

Byl to můj první vodácký zahraniční zájezd s Burkem. V červnu bylo ještě hodně vody v řekách i hodně sněhu na horách. Pamatuji si, jak jsem zkušenějšímu Láďovi říkal: „Láďo, je hodně vody, ty lidi tenhle úsek nezvládnou, to nesjedou!“ Dodnes slyším jeho odpověď: „Když si to zaplatili, ať si taky něco užijou.“

 

Radost realizačního týmu byla způsobena faktem, že mohli připsat všechny škody k náhradě jejich průvodcům. Poněkud menší radost měl jenom majitel lodí, který škody napravoval do noci – lepil a lepil.“

Tím vyfoceným majitelem, který v plavkách lepil laminátové lodě, jsem byl pochopitelně já.

„Chvíli jsem se domníval, že KC Burke pronajal část kapacity autobusu na zpáteční cestu Rakušanům a bude jim chtít ukázat Prahu, protože jsem byl přesvědčen, že někteří z nás se připojí k dlouhému seznamu lidí, které hory již nevydaly. Mýlil jsem se! Vše dobře dopadlo a my jsme mohli se slzami v očích pozdravit rodnou zem.“

   

                            Naše vybavení na vodácký zájezdech v letech 1991-1995

Naše vybavení vodáckých zájezdů odpovídalo možnostem té doby. Po domácku ušité vodácké bundy.

V letech 1990-1993 jsme sami postavili prvních 50 lodí, doma šili vesty,  vyráběli pádla, svařovali vleky na lodě. Veškeré toto vybavení bylo vlastní výroby. Až od roku 1995, jsme začali dovážet první plastové lodě z Francie.  

   

                                      Vodácké dovolené do Francie jezdíme od roku 1994. 

V roce 1993 proběhl průzkum ve Francii a od roku 1994  jezdíme první vodácké zájezdy na Tarn, Ardèche a další romantické francouzské řeky. Zde jsme poprvé viděli plastové lodě a už od roku 1994 je jako první u nás také komerčně využíváme. Další dva roky se na každém tábořišti k těmto lodím sbíhaly davy zvědavců, kteří něco takového viděli poprvé. Již tehdy se ukazovalo, že jen s nadšením se v rychle se rozvíjející době vystačit nedá.

  

 V roce 1997 se uskutečnilo setkání u příležitosti založení Vodáckého a turistického centra HONZA.

 

 

První vodácký kurz v roce 1999.

Před dvanácti lety proběhl první vodácký průvodcovský kurz. Musím přiznat, mám-li být upřímný, že na tento kurz pyšný nejsem. Jen odhalil naše značné rezervy. Bylo štěstí, že jsme v těch letech potkali Míru Rygla, aktivního sportovce a dobrého organizátora. Jeho štafetu ve zvyšování odborné úrovně průvodců pak převzal Petr Kepka a dnes, jako třetí vedoucí instruktor, Miloslav Horák zvaný Meloun. Před pěti lety vznikla ještě funkce ředitele kajakové školy, které se ujal Radek Gřešek. S jejich pomocí jsme v našich podmínkách vybudovali komplexní systém celoroční vodácké průvodcovské přípravy – v zimě na bazénu, od dubna na cvičném kanále a v období tání pak při různých tréninkových sjezdech.